Proč je to pro mě dar

Zeptala se mě před nedávnem jedna známá, jaké to je být průvodcem onkologicky nemocných pacientů. Že to musí být náročné, depresivní a vyčerpávající a ona že by na to sílu neměla. Setkala jsem se s tímto pohledem už vícekrát a ač je to možná pro řadu lidí nepochopitelné, já to přijímám s velikou pokorou a vděčností jako dar. Možná je to víc, než jsem si dříve myslela, že od života dostanu, třebaže jsem si to na vědomé úrovni nevybrala.

Nepracuji samozřejmě pouze s nemocnými lidmi – přicházejí za mnou i zdraví, především ve chvílích, kdy je životní situace nebo vnitřní impulsy vedou k potřebě pochopení, k sebepoznání nebo k určitým posunům a změnám. Každé z těchto setkání je pro mě něčím obohacující. Setkávání s onkologickými pacienty jsou však přece jen jiná.

Onkologičtí pacienti se dostávají do velmi mezní situace. Vyslechnutí této diagnózy je šokující a otřese každým. Pokud si tito lidé dovolí odhodit masky hraného optimismu, stávají se skrze uznání svých strachů a bezmoci velmi pravdivými. Přestávají řešit balast všednodenních pseudoproblémů a při rozhovorech se pak dostáváme do rovin, o kterých uvažují a mluví mnohdy poprvé. Jakoby otevírali dveře místností, do kterých nikdy dřív nevstoupili, a přijímali části, které byly do té doby neviditelné..Postupně se mezi námi rozvíjí důvěra a jejich sdílení jsou velmi živá a intenzivní, společně v tu chvíli zažíváme život napřímo, bez her na schovávanou. Někdy největší tajemství prozradí ticho, jindy hovoří slzy.

Jsou to chvíle, kdy se ledacos otáčí. To, co bylo doteď důležité a byla tomu věnována pozornost, je rázem nepodstatné a pomíjivé. To, co bylo bráno jako banální a samozřejmé, je náhle velmi ceněno. Introverti se začínají otevírat a extroverti se zaměřují dovnitř. Zdánlivě slabí objevují svoji sílu a silní si dovolují projevit slabost.

Tato setkání jsou pro mě jako naleštěné zrcadlo, ve kterém v tu chvíli vnímám i své vlastní stíny, strachy, pochyby. Naučila jsem se je při konzultaci ukázat, dovoluji si nebýt neomylná a vševědoucí, dovoluji si říkat slovo Nevím. Nutí mě to tato témata zkoumat a zpracovávat, vede mě to k tomu, že se stále dál něco učím, rozvíjím se. Mám pocit, že vnímám svět ve větší plnosti, bez iluzí a popírání.

Tím, že trávím dost času v plné přítomnosti, koncentrovaně a přitom s rozšířeným vnímáním, ukotvená v poli klidu a světla, výrazně více tím energeticky získávám než ztrácím. A můj intelekt dostává při těchto setkáních také řadu stimulů – to, co průběžně studuji, se okamžitě ověřuje. Myslím tím především zákonitosti mé oblíbené Germánské nové medicíny a Bioinformatiky.

Není mým záměrem zachránit svět, ani se nesnažím lidem pomáhat. Ona je totiž otázka, co je a co není pomoc. Lidskou optikou těžko rozlišíme, zda pomáháme, nebo zbavujeme druhé svobody a odpovědnosti. Dává mi však veliký smysl do těchto lidských příběhů na pozvání vstupovat, nabízet svůj pohled, nabízet svůj klid, bezpečí, podporu, vlídnost a přijetí. Mám velikou radost, když tito lidé nacházejí svoji sílu a jdou cestou k uzdravení. Ráda je na této cestě doprovázím. Svůj doprovod ráda poskytnu i těm, kteří se ocitají na konci své cesty, protože je velikým darem, pokud člověk projde branou smrti v klidu a smíření.

Přemýšlím nad zápornými stránkami toho, co dělám. Někdy je to přesycenost intenzivními kontakty a potřeba být jen sama se sebou. A zcela jistě je to neochota k naslouchání povrchním rozhovorům a netrpělivost vůči lidem, kteří povyšují banality na úroveň zásadních problémů a dokáží o nich hovořit hodiny. Je to nechuť vzdát se samoty a věnovat svůj čas něčemu jenom proto, že se to má. A někdy také pochybnosti a pocity jisté marnosti, když stojíme s nemocným tváří v tvář beznaději a víme, že už nedokážeme udělat víc.

Někdy se divím, na jaké místo mě život postavil. Nejsem lékař ani psycholog, nejsem léčitel ani učitel, nejsem vědma ani guru, čarodějka ani mág. Jsem tu bez těchto nálepek pro ty, kteří přicházejí. A jsem za to moc vděčná.

2 thoughts on “Proč je to pro mě dar

  1. Vážená a milá paní Gabrielo,
    velmi rád jsem si přečetl každé Vaše slovo. Píši Vám vlastně proto, že Vám chci poděkovat za tu nádhernou energii, kterou z těch slov cítím. Jsem tak rád, že nejste guru, ani šaman, ani léčitel. Těší mě, že jste Člověk. Velmi si vážím toho, co a jak děláte.
    Pro mě je takovéto setkání s Člověkem vždy dodáním Síly pro mou další cestu na mé pouti. A pevně věřím, že i pro mnohé jiné.
    Ze srdce Vám přeji, aby Vás Síla provázela na té Vaší cestě a aby se Vám plnily sny a přání tak, jak si přejete.
    Přeji si se s Vámi jednou potkat, popovídat si, vyměnit si životní zkušenosti. Takže dříve či později se tak stane a do té doby se s Vámi s úctou a pokorou loučí
    František.

Napsat komentář: Gaaba Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *