Sami v samotě

Sami na celém světě. S tímto pocitem se potkáváme v hraničních životních situacích, kdy náhle zjišťujeme, že nás naší blízcí a přátelé mohou provázet a podporovat, ale na prožití a zpracování této situace jsme tu sami. Sami se odkudsi zrodíme, sami umíráme. Sami musíme činit závažná rozhodnutí a sami bychom za ně měli přijímat odpovědnost. Pro některé z nás navíc osamělost není ojedinělý hraniční stav, ale bolestný tlak, který je stále přítomen kdesi v hlubinách naší psychiky. Strach z osamělosti je jedním ze základních existenciálních strachů.

Můžeme popsat tři typy osamělosti:
– interpersonální
– intrapersonální
– existenciální

Interpersonální osamělost znamená samotu, izolaci od druhých lidí. Dnes prožíváme úpadek institucí, které podporovaly mezilidskou blízkost (široké rodiny, stálí sousedé, místní obchodníci, církev, rodinný lékař…).

Intrapersonální osamělost znamená odcizení, izolaci od sebe. Nastává, když člověk potlačí své pocity nebo touhy, přijme za vlastní vnější zákazy a příkazy, nedůvěřuje svému úsudku a pohřbí svůj potenciál. Stává se závislým na tom, co si myslí druzí, nemá žádný vlastní názor a přichází naprosté odloučení od sebe sama.

Existenciální osamělost je osamělost, která přetrvává navzdory těm nejuspokojivějším vztahům s druhými lidmi a navzdory plnému sebepoznání a integraci. Označuje nepřekonatelnou propast mezi člověkem a druhými lidmi, odloučenost mezi člověkem a světem. Je to uvědomění, že lidé jsou si vzájemně cizinci a nikdo nikoho nikdy doopravdy nepozná. Existenciální osamělost je údolím samoty, do kterého vede mnoho cest.

Existenciální osamělost prosycuje “pojivo věcí”, podloží světa. Je ale tak skryta, že zakoušíme jen každodenní svět, jsme zabydleni ve světě známých předmětů a institucí, v němž jsou všechny objekty a bytosti vzájemně propojeny. Jsme ukolébáni do pocitu příjemného domáckého přináležení. Prvotní svět obrovské prázdnoty a osamělosti je umlčen. Přesto existují chvíle, kdy se závoj reality malinko rozhrne a my zahlédneme zákulisí. V těchto okamžicích, které prožije každý přemýšlivý člověk, je od objektů odejmut jejich význam a člověk je odtržen od kotviště zabydlenosti. Vztah člověka ke světu je hluboce otřesen. Ten pocit prázdnoty, ztracenosti, nemohoucnosti není „tam venku“, je uvnitř nás. Člověk prožije nicotu – hrozí mu „nic“, ocitá se ztracen sám v prázdnu. Je to pocit, že nejsme nikde ve světě doma. Vše, co považujeme za pevně dané, může najednou zmizet.
Nemohou mě děsit prázdná místa mezi hvězdami, jež od lidí jsou čistá. Mám je v sobě, zcela na dosah, sám v sobě si svá pustá místa chystám. (Robert Frost)

Abychom unikli nezabydlenosti, používáme svět jako nástroj a rozptylujeme se činnostmi, které předkládá Mája – svět jevů. Střet s nicotou je absolutní hrůzou, tváří v tvář nicotě nám žádná věc či bytost nemůže pomoct, prožíváme existenciální osamělost v plné podobě.

Existenciální a interpersonální osamělost spolu úzce souvisejí. Strach z existenciální osamělosti je hnací silou mnoha mezilidských vztahů. Před hrůzou z absolutní osamělosti se bráníme skrze vztahy. Vztahy samozřejmě uspokojují i řadu jiných potřeb, ale tady mluvíme o potřebě zmírnit univerzální osamělost. Žádný vztah ale nemůže osamělost odstranit. Můžeme ji však sdílet a skrze ni postavit most od já k já přes propast strachu z vesmíru.

Dokážeme-li si přiznat svou osamělou situaci v existenci a postavit se jí, dokážeme se pak také s láskou obracet k druhým. Pokud nás však přemůže propast hrůzy, naše vztahy budou znetvořeniny.  Nebu­deme přistupovat k druhým s plným vědomím, že jsou jako my, vnímající bytosti, rovněž osamělí a vyděšení, kteří si z pojiva věcí budují svůj zabydlený svět. V takovém případě se chováme k druhým jako k zařízením či nástrojům, které plní v našem životě nějakou funkci. Člověk pak pouze ví, že nemůže žít sám, a zoufale chce od druhých něco, co nikdy není schopen získat, a že ať se snaží sebevíc, jeho vztahy se vždycky nějak pokazí.

Pokud je hlavním cílem ve vztahu zahnat osamělost, používáme partnera jako nástroj. Často se takto lidé potkají navzájem. Jejich vztah může být velmi funkční a stabilní, ale nepomáhá vývoji a růstu. Ve chvíli, kdy jeden z partnerů začne růst, vztah končí. Růst znamená soběstačnost, samostatnost, nezávislost, být sám sebou… to vše ale přináší oddě­lenost. Neoddělit znamená nevyrůst, ale cenou za oddělení a růst je vždy určitá osamělost.

Jednou z obran před osamělostí je potřeba potvrzování. Člověk, který potřebuje být potvrzován, aby se cítil naživu, se všemožně vyhýbá samotě. Osamělý prostor je zalidňován druhými, osamělý čas je zabit zaneprázd­něním, přítomná samota je nahrazena únikem k příjemným vzpomínkám na minulost nebo do budoucna, ticho je nahrazeno zvuky. Pro člověka západního světa je vzácné, aby byl jednoduše sám se sebou a čas plně prožíval.

Další formou obrany je splynutí. Kdo osamělost neunese, začne rozmazávat hranice svého já a stává se součástí jiného člověka nebo skupiny. Stává se na druhých závislým. Snaží se zjistit, co si druzí přejí, a tato přání přijmout za vlastní. Snaží se nikoho neurazit. Udělá to, co si myslí, že se po něm chce. Dává přednost bezpečí a splynutí před individuací.
Splynutí radikálně odstraní osamělost – ale odstraní i vědomí sebe samého, pocit vlastního já. To může být chvíli příjemné, Lze splynout i se skupinou, být jako ostatní, přijmout styl oblékání, mluvy, zvyky, názory, pocity. Lákání skupiny může být velmi silné.
Každé toto splynutí ale ústí do pocitu existenciální viny – do zármutku nad nežitím vlastního života.

Přestože mezilidské setkání může existenciální osamělost zmírnit, nemůže ji odstranit. Ať se přiblížíme k druhým sebevíc, přece čelíme životu sami. Na osamělost neexistuje žádné řešení, je třeba ji přijmout jako součást svého bytí. Všichni jsme osamělými loděmi na temném moři. Vidíme světla ostatních lodí – lodí, ke kterým se nemůžeme dostat na dosah, ale jejich přítom­nost a podobná situace nám poskytuje velkou útěchu. Náš pocit osamění náhle ustupuje soucitu s druhými.

Konfrontace s osamělostí nejprve vyvolává v člověku úzkost, ale nakonec zprostředkuje osobní růst. Samota pak rozšiřuje jeho celost, vnímavost, citlivost a lidskost. Naučí se spočívat ve své osamělosti. Dochází k poznání, že fyzická realita je ve skuteč­nosti závojem zahalujícím realitu a že teprve když člověk sáhne hluboko do své osamělosti, dokáže tento závoj protrhnout.

Inspirováno: Irvin D. Yalom: Existenciální psychoterapie

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *