Proč mám ráda tři tečky…

Ve všech textech, které píšu, ať už jsou to články na blog, maily nebo dopisy, se na konci mnoha vět jakýmsi záhadným způsobem objevují tři tečky. Když to po sobě potom čtu, říkám si, že mi tam snad musely naskákat samy, že si osamělé tečky pozvaly na cestu tímto světem spojence. Ve dvou, tedy ve třech, se to lépe táhne. A umazávám a umazávám…

Mám své tečky ráda, při mém psaní nevědomě ukazují kousek toho, jaká jsem.
To, že mi jsou bližší nejistota a pochybnosti, než velké definitivní pravdy.
To, že mě těší, když se mé myšlenky potkají v rezonanci s myšlenkami druhých.
To, že s každým získaným poznáním otevírám dveře k novému prostoru nepoznaného.
To, že raději žiji v tajemném mystériu, než zavřená v krabici víry či jistoty.
To, že jsou pro mě druzí lidé neprobádané vesmíry.
To, že každý můj názor platí jen v tuto chvíli a může být kdykoliv překonán.
To, že raději nechávám dveře otevřené, než bych je pevně zabouchla.
To, že pouštím vlny své představivosti do nekonečných dálek.
To, že ke svým myšlenkám nechávám přicházet obrazy.
To, že věřím, že lidské Vědomí je nekonečné a dotýká se věčnosti.
A to, že…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *