Co je to život? A co je to člověk? Co bylo předtím, než jsme se narodili, a co bude po naší smrti? Co všechno můžeme se svým životem udělat? Dokážeme za něj být plně odpovědní? Je možné se zbavit osamělosti? A má to tady všechno vůbec nějaký smysl? A má smysl si takové otázky vlastně pokládat?
Jsou to otázky bez odpovědí. Tedy bez odpovědí postavených na logických a ověřitelných faktech. Jsou to otázky, které si řada lidí během svého života ani jednou nepoloží, přestože jsou v našich nitrech k vyslovení připravené. Bez těchto otázek k nám však nemůžou přicházet ani odpovědi na ně.
Každý člověk, který o sobě a o životě přemýšlí, k těmto otázkám zcela jistě dojde. Případně se otevřou při určitých hraničních situacích, kterými je např. setkání se smrtí, vážná nemoc, velké rozhodnutí nebo životní změna. Nejsme jim už ze své přirozenosti připraveni čelit přímo. Už od dětství si proti nim nastavujeme řadu obran. Jednak ve formě mentálních struktur, které nám podávají vysvětlení a odpovědi, ať už vycházejí z náboženských nebo duchovních učení, z osobní víry a spirituality, z filosofických nebo vědeckých přístupů, či ze společenských tradic. Dále ve formě únikového chování, které nás od těchto otázek odvádí. Kdybychom se do nich podívali přímo a museli si přiznat, že pod slupkami těchto obran je jediná odpověď na každou z otázek „Nevím“, byl by to pohled podobný přímému pohledu do Slunce. Tedy bolestný a oslepující.
Po sundání obranných struktur jsme konfrontováni s hlubokými existencionálními strachy.
Jsou čtyři, ale každý z nich v sobě nese ještě další existencionální témata.
• Strach ze smrti (především ve smyslu neexistence)
• Strach ze svobody (z přijetí plné odpovědnosti za všechna rozhodnutí, za využití potenciálu)
• Strach z osamělosti (z oddělení od druhých i od světa; nikdo nikoho nikdy nemůže plně poznat)
• Strach z absence smyslu (z nenalezení smyslu, z nesmyslnosti, zbytečnosti)
Tyhle strachy si v sobě všichni neseme. Někdo si je některých z nich plně vědom, jiné číhají kdesi v zákoutích naší psychiky a ve slabých chvilkách nám proniknou do vědomí, jen na okamžik. To, že o nich třeba nevíme, neznamená, že s námi nejsou. Ovlivňují nepozorovaně odkudsi z pozadí naše rozhodování, naše vztahy, zapojení do života, postoje ke zdraví a nemoci, k osobnostní a duchovní práci atd. Můžou být i zdrojem mnoha psychopatologií. Není možné se jich zbavit, zrušit je. Je však možné o nich mluvit, zkoumat je, odhalovat jejich vliv na naše prožívání života, učit se s nimi – nebo jim navzdory – plně žít.
Navíc nám může být útěchou to, že ačkoliv si z pohledu holé existence můžeme připadat ztracení, že jsme jako malé loďky plovoucí v temné noci v nekonečném oceánu nevědomosti, nejsme na to sami. Kolem nás plují další loďky, lidé, kteří náš osud sdílejí s námi. Kteří poznávají život tak jako my, navzdory paradoxu, že s každým poznaným kouskem se otevírá nová oblast nepoznaného, že s každou odpovědí přichází řada nových otázek.
V návazném článku si můžete projít TEST ŽIVOTNÍHO NAPLNĚNÍ.
Existenciálním otázkám se věnují převážně filosofové – a jenom málo psychoterapeutů je zahrnuje do své praxe, přestože hluboké strachy, které s sebou nesou, stojí v pozadí celé řady psychických poruch (panik, úzkostí, depresí, závislostí atd). Nenajdeme ani mnoho knih, které se věnují souvislostem těchto strachů s lidskou psychikou. Čestnou výjimkou je kniha Existencionální psychoterapie od Irvina D. Yaloma (psala jsem o něm tady a tady).