Žít tentýž život… navěky

Přicházejí v životě období, kdy člověk začíná vážně hloubat nad tím, jaký život vlastně žije. Tyhle úvahy spouští často nemoc nebo jiný závažný problém. Někdy však může být branou k těmto tématům i několik náhodně vyslechnutých slov nebo pár řádků přečtených v knize. Přesně to se mi přihodilo asi před dvěma lety. Četla jsem knížku Pohled do slunce od svého oblíbeného autora, Irvina D. Yaloma (psala jsem o něm tady), kde v jednom místě cituje Nietzscheho a jeho experiment věčného návratu.

Dovolím si mistra Yaloma citovat.
V díle Tak pravil Zarathustra vykreslil Nietzsche starého proroka oplývajícího moudrostí, který se rozhodl sestoupit z hory a podělit se o svoji moudrost s lidmi. Ze všech představ, které káže, považuje sám za svoji nejmocnější myšlenku tu o nekonečném opakování. Zarathustra lidem předkládá výzvu: Co kdybyste měli žít tentýž život stále znovu a znovu, až navěky – jak by vás to změnilo? A tuto výzvu překládá do následujících mrazivých slov:

Co kdyby se k vám jednoho dne či jedné noci přikradl ve vaší nejosamělejší osamělosti duch a pravil: „Tento život, jak ho nyní žiješ a jak jsi ho dosud žil, budeš muset žít úplně stejně ještě jednou a bezpočtukrát znovu; a nebude v něm nic nového, ale každá bolest a každá radost a každá myšlenka a povzdech a vše nevýslovně malé či velké ve tvém životě se ti bude muset vrátit, ve stejném sledu a stejném pořadí – i tady ten pavouk a měsíční svit mezi stromy a dokonce i tento okamžik a já sám. Věčné přesýpací hodiny existence se znovu a znovu otáčejí dnem vzhůru a ty s nimi, smítko prachu.“ Vrhli byste se v tu chvíli na zem, skřípali zuby a proklínali zlého ducha, co takto promluvil? A nebo byste prožili úžasný okamžik, v němž byste odpověděli: „Jsi jako bůh a já nikdy neslyšel nic úchvatnějšího.“ Ať tak či tak, kdyby vás tato myšlenka ovládla, od základu by vás změnila, a nebo možná zničila.

Představa, že bychom měli prožívat tentýž život stále znovu po celou věčnost, může být pro člověka otřesem, přímo existenciálním šokem. Šokem, který nás však  přivede k hlubokým úvahám o našem životě a zvyšuje uvědomění si, že bychom tento život měli prožít co možná nejlépe, naplno, a hromadit v něm co nejméně lítosti. Nietzsche tak slouží jako průvodce, který nás odvádí od přílišné zaujatosti nicotnými starostmi k cíli vitálního žití.

V našem životě nemůže nastat žádná pozitivní změna, dokud se budeme držet představy, že důvody, proč nežijeme dobře, leží mimo nás. Dokud budeme činit odpovědnými výhradně ostatní, tak naše situace zůstane ve slepé uličce. Jenom my sami jsme odpovědní za zásadní obrysy naší životní situace a pouze my máme možnost je změnit. A přestože někdy čelíme zdrcujícím vnějším překážkám, stále máme svobodnou volbu rozhodnout se, jaké postoje k těmto překážkám zaujmeme. Jedním z oblíbených Nietzscheho výroků je Amor fati (miluj svůj osud) – tedy vytvoř si osud, který můžeš milovat.

Pokud se do tohoto experimentu pustíme a shledáme tu představu bolestnou nebo dokonce nesnesitelnou, je tu jedno zjevné vysvětlení: Nejsme přesvědčeni o tom, že jsme svůj život prožili dobře. Můžeme se potom ptát: V čem jsme nežili dobře? Čeho v životě litujeme? Není záměrem vrhnout kohokoliv do oceánu lítosti nad minulostí, ale obrátit pozornost směrem k budoucnosti a k otázce, která může život potenciálně změnit: Co tedy můžeme se svým životem udělat teď, abychom se za rok či za pět let neohlíželi zpátky a neprožívali totéž zděšení z nově nahromaděných důvodů k lítosti? Jinými slovy, dokážeme najít způsob, jak žít bez toho, abychom nadále důvody k lítosti hromadili? … Tolik k tématu píše pan Yalom.

Sama jsem po přečtení těchto slov a po vstupu do experimentu – tedy do živého představování si této skutečnosti, prožila poměrně silný otřes a často se od té doby k tomuto úhlu pohledu na svůj život vracím. Následně jsme o věčném návratu mluvili na několika seminářích a pokaždé bylo jeho vyznění velmi silné. Došli jsme k několika závěrům, které určitě nelze zevšeobecnit, připadaly mi však velmi zajímavé a často zaznívaly ve vzácné shodě.

• To, zda budeme vnímat onoho ducha jako „anděla“, či „ďábla“, v podstatě nezávisí na vnějších faktorech našeho života. Můžeme žít z vnějšího pohledu velmi naplněné životy (tedy mít spokojené rodinné vztahy, být úspěšní v zaměstnání, mít řadu zájmů, přátel a smysluplných aktivit) a přesto je pro nás tato představa nesnesitelná. Na druhou stranu můžeme žít náročné životy s nemocí či jiným utrpením a jejich opakování bez mrknutí oka přijímat.

• Kritérium „co mám a jak život prožívám“ má mnohem menší váhu než „jak se v životě cítím“.

• Nejčastěji pojmenovanou lítostí je „nedostatek radosti“ a následují úvahy nad tím, jak málo času věnujeme tomu, co nám přináší čistou radost a nadšení.

• Výrazný vliv na náš souhlas či odpor k věčnému opakování má to, jak jsme prožili své první sedmiletí, tedy jak jsme se cítili jako malé děti. V tomto věku se v nás ukotvuje náš základní postoj k životu.

• S postojem k věčnému návratu úzce souvisí i další témata – např. otázky našeho postoje ke smrti, k osamělosti, k odpovědnosti za svá rozhodnutí atd, což jsou silná existenciální témata, ke kterým se vrátím v některém z následujících článků.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *