O ne mocné nemocnici

O tom, že nemocnice obecně nepatří k energeticky přívětivým místům, tu asi psát nemusím. Mám ale ze včerejška zajímavou zkušenost s tím, jak odlišně ke mně promlouvaly energie téhož nemocničního areálu uprostřed pracovního dne a pak v pozdější večerní hodině.

Asi před dvěma týdny jsem doprovázela na vyšetření do brněnské bohunické nemocnice jednu postarší dámu, svoji příbuznou. Včera večer jsme se na stejné místo vypravily znovu, šla si sem pospat jako Šípková Růženka do spánkové laboratoře. Zvláštní místo. Když se nad slovním spojením „spánková laboratoř“ zamyslím, otevírá se dost široký prostor pro moji fantazii. Možná si tu za pár let personál kromě sledování mozkových vln a tělesných funkcí bude na monitorech přehrávat naše sny. Nebo nám tu bude nahrávat jiné. Kdoví.

Při obou návštěvách jsem zvolna procházela celým nemocničním areálem, parkem mezi hlavní budovou a vzdálenějším plicním pavilonem. Připadalo mi to jako cesta dvěma různými světy. Jakoby se v podvečerních hodinách celá nemocnice přepnula z levé hemisféry na pravou. Ve dne tu panuje velmi živá aktivní energie. Pohyb, akce, konání, řešení, stres. To vše nesené na vlně striktní logiky, předpisů, doporučených postupů, kontroly. Jako kolečka v přesně fungujícím mechanismu. Když jsem procházela večerním areálem, byl tu na první dojem klid. Nikde nikdo, ani hlásek, jen sem tam jsem zahlédla u některých bočních dveří osamělého kuřáka. Vlastně jsem si ani nebyla jistá, zda je to opravdu živý kuřák, nebo je to přelud, energetický otisk, který tu zůstal z dřívějších dob. Pod tímto povrchovým klidem se ale probouzely hlubší vrstvy. Když ztrácí kontrolu logická mysl, tedy levá hemisféra, začínají se vynořovat z temných vod lidských myslí nezpracované emoce, potlačované strachy, utajované touhy. Na povrch se hrne příval představ a archetypálních obrazů, zapojuje se lidské podvědomí. V tu chvíli se lidem jejich do té doby kontrolované emoce a strachy zhmotňují v podobě stínů a vnitřních démonů. V tu chvíli se jim jejich naděje a víra zhmotňují v podobě andělů a nebeských bytostí. V tu chvíli se v nitru může probudit ta nejsilnější léčivá síla, kterou v sobě má každý člověk uloženou. V tu chvíli se můžou dít i zázraky. V tu chvíli se mnohá lidská vědomí vydávají na cesty do nekonečných dálek na křídlech vizí a snů, jiná lidská vědomí se nechávají pohltit do bažin nočních můr.

To vše tu bylo cítit ve vzduchu. Trochu jiné dojmy jsem měla, když jsem procházela kolem budovy psychiatrie. Ve dne jsem tam, na rozdíl od jiných míst, cítila spíše letargickou stagnující energii, takovou tlumenou únavu. V podvečer jako by se tu bubáci a běsové začali stavět do pozoru a v plné polní se připravovali na svoji noční misi.

Byla to pro mě zajímavá zkušenost, zřejmě odrážející vysokou koncentrací lidí, kteří se náhle ocitli v situacích mimo své obvyklé zóny bezpečí, kdy obě stránky osobnosti promlouvají silněji. Kdy se lidské Ego skrze mysl úporně snaží vyřešit problém a do své zóny bezpečí se vrátit, a lidské Vědomí cítí příležitost odkrýt další vrstvy sebe a využít situaci k vývoji.

Silně symbolickou tečkou byla věta, kterou jsem zaslechla cestou k zastávce trolejbusu. Míjela jsem mladý pár právě ve chvíli, kdy zamilovaný mladík chytil za ruku svoji štíhlou dlouhovlasou princeznu, naklonil se k ní a povídá: Raději se mě pevně drž, kolem nemocnice obcházejí večer zombíci. K tomu už není co dodat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *