O strachu z přirozenosti

Asi mi je letos souzeno být průvodkyní bezradných babiček v městské hromadné dopravě (psala jsem o tom už tady). Dnes zdánlivě podobná situace, ale úplně jiné téma k zamyšlení. Jedu rozpálenou tramvají a kousek ode mě sedí hodně stará babička. Taková, ke které se přesně hodí přirovnání „jako věchýtek“. Drobounká, seschlá, dvě francouzské hole, na zádech batůžek, přes ruku igelitovou tašku s drobným nákupem a na druhé ruce ortézu vypovídající o potížích se stabilitou. K tomu vlídný pohled a usměvavý obličej. Devadesát jedna let, jak se později svěřila.

Když jsme přijížděli na konečnou, požádala o pomoc s vystoupením z tramvaje. Stála jsem nejblíž a se mnou ještě sympatická mladá maminka s kočárkem.  Beze slov a velmi přirozeně jsme vyndaly ven kočárek, pomohly jí vystoupit, jedna držela berle a nákup, druhá babičku, převedly jsme ji potom přes velkou křižovatku a čekaly společně na navazující autobus. Babička nám povídala, že si byla nakoupit pár věcí do lázní, do kterých odjíždí příští týden, že tam jede už po několikáté a moc se těší, mluvily jsme o počasí, o suchu, o horku… Když přijel autobus, požádala jsem o pomoc s nástupem poblíž stojícího kudrnatého mladíka, babičku jsme usadili a o několik zastávek později jí zase společně pomohli  z autobusu ven. Žádné drama nebo krize, žádné hrdinství, vše tak lehce a přirozeně, lidsky.

O to víc mě překvapila jedna ze spolucestujících. Vyšší bledá paní, o pár let starší než já. Všimla jsem si jí už v tramvaji, potom stála kousek od nás na zastávce a nasedla do stejného autobusu. Tvářila se ale celou dobu velmi nezúčastněně. Když babička vystoupila, podívala se na mě se slovy: Tohle bych já nikdy nedokázala. Nechápala jsem, o čem mluví. Co byste nedokázala? No takhle jednoduše se o někoho cizího postarat. Někoho držet, mluvit s ním… Nevěděla jsem, co na to odpovědět – a když nevím, co odpovědět, položím raději otázku. A proč si myslíte, že byste to nedokázala? Protože bych se bála – co mi na to kdo řekne a co všechno se může stát… a vy jste vypadala, že o tom vůbec nepřemýšlíte, jak je to možné? Řekla jsem jí, že nevím… že to vyplynulo tak přirozeně. Nechápala. Přirozeně? To bych nedokázala, já si musím všechno promyslet. Na pokračování nebyl čas, vystupovala jsem.

Šla jsem pak domů, letním horkem podél řeky, a přemýšlela jsem o tom, co v člověku dokáže takto zablokovat přirozenou lidskou reakci. Doma jsem zalistovala v Genových klíčích*, zda některý z nich o Přirozenosti mluví. Je to Genový klíč 10.

Na stínové frekvenci tohoto klíče se objevuje Sebestřednost. Tento stín směřuje k našemu tělu veškerou životní sílu. Tato dostředivá síla ovšem vylučuje z oblasti našeho zájmu další bytosti a na první místo staví sebe a své zájmy. Kdysi tento stín zajišťoval přežití, protože upřednostňoval bezpečí vlastního těla před vším ostatním. Stín 10 nás činí posedlými svou odlišností, nedovede brát ohled na nikoho. Nedokáže vnímat pocity druhých lidí, nedokáže s nimi vejít v opravdový kontakt, což vnáší zmatek do všech vztahů. Očima stínu 10 vidíme na ostatních jen to, co bychom na nich chtěli změnit, jedinečnost druhých nepřijímáme. V pozadí tohoto stínu je strach ze ztráty vlastní identity. Hledání identity je jedno z největších lidských témat, ale stínové frekvence tohoto GK nám zabraňují poznat, kým jsme. Posedlost sebou samým vidíme všude kolem nás – lidé jsou posedlí tím, jak vypadají, svým oblečením, majetkem… Svoji sebestřednost nemůžeme překročit, dokud ji nerozeznáme – tím je tento stín užitečný. I duchovní cesta může začínat sebestředností, je to možná ta největší posedlost sebou samým. Cesta ven však začíná uvědoměním, že to, co hledáme, nelze nalézt.

Pod vlivem tohoto stínu se v lidské povaze objevuje sebepopírání nebo narcismus. Sebepopírání znamená popření sebe sama. Tito lidé žijí své životy pro ostatní a jejich prostřednictvím. Toto mučednictví ovšem nemá v sobě nic pozitivního a neslouží vývoji. Takové životy jsou plné kompromisů a vlastně tak žije většina lidí – bez skutečné lásky k sobě, bez vědomí svého srdce.  Narcismus naopak vylučuje z centra pozornosti všechny ostatní, popírá jejich existenci. Život těchto lidí se točí jen kolem nich samých, svůj vnitřní na strachu založený hněv promítají na vnější svět. Žijí v paranoidní představě, že je svět oloupí o jejich právo na svobodu a bezpečí. Mají veliký problém se vztahy, protože milují jen sebe, ale ne svoje pravé já.

Na úrovni daru tohoto klíče nalézáme Přirozenost. Být přirozený znamená být sám sebou. Snažíme se o to všichni, ale vlivem podmiňování od dětství jsme často někým jiným. Před vývojem neokortexu žili primitivní lidé ve své přirozenosti. S vývojem neokortexu přišla otázka Kdo jsem? Paradoxem je, že nemůžeme být tím, kým jsme, dokud si myslíme, že někým jsme. Dar Přirozenosti zazáří, když se vyčerpá posedlost sebou samým, když zmizí „nálepky“. Pak si uvědomíme, že lidská podstata je mnohem větší než naše jméno, činy, myšlenky, pocity atd. Jakmile ustanou pokusy o naši sebedefinici, uvolní se veliké množství energie ve prospěch kreativity spojené s hravostí. Přirozenosti se nelze naučit, vynoří se sama ze zvyšujícího se klidu, uvolnění a vnitřní svobody. Otázka Kdo jsem, příp. Co tu dělám, je prvotním nakopnutím, které rozpoutá vnitřní dotazování na smysl a význam našeho života. Fáze snažení se o pochopení své hlubší podstaty trvá dlouho a někteří lidé uvíznou na frekvenci sebestřednosti a honby za sebepoznáním. Uvědomění si marnosti této snahy je významným předělem v životě a ukončuje fázi sebestřednosti. Bývá to náročné období, kdy se vzdáváme konceptů a technik, které nám dodávaly pocit bezpečí. Po projití touto fází se ale cítíme uvolnění a znovuzrození a cítíme, že začínáme žít svou pravou přirozenost. Následuje fáze rozkvětu našeho individualizovaného odlišeného Já a přinášíme světu něco nového, co v nás vždy bylo latentně přítomno.

Na úrovni siddhi nalézáme Bytí. Proces, v němž se stáváme sami sebou, má ještě závěrečnou fázi, kdy se svým způsobem vracíme do stadia, než jsme položili otázku Kdo jsem? Končí tu celá honba za sebepoznáním. Vše se rozpouští v Bytí, kde už neexistuje Já. Siddhi 10 dává zrod lehkosti a humornému přístupu k životu. Znamená redukovat vše, co lidé běžně považují za důležité, na hru nebo iluzi. Celá evoluce je jen hrou. Toto siddhi zbavuje důležitosti vše, nedovoluje identifikaci s ničím tam venku, kromě přítomného okamžiku. Bytí a stávání se jsou jedním. Jsme posedlí vývojem a evolucí – myslíme si, že v dobách krize nelze jen Být a nekonat, ale že je nutné konat. Kdo žije v siddhi 10, nemá potřebu konat, protože není, kdo by konal.

*Richard Rudd: Genové klíče (v překladu Markéty Doubravské)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *