O změnách vnitřních a vnějších

K tomuto zamyšlení mě přiměl příběh jednoho mladého muže, který za mnou přijel předloni na konzultaci se závažným zdravotním problémem – s diagnózou Crohnovy choroby. Crohnova choroba je chronické zánětlivé onemocnění střeva, je doprovázené bolestí, únavou, průjmy a vedlejšími projevy na dalších orgánech těla (kůže, oči, klouby). Toto onemocnění má autoimunitní charakter a z pohledu klasické medicíny je velmi těžce léčitelné, medicínsky se řeší především jeho akutní projevy.
Podle pravidel Germánské nové medicíny stojí za všemi střevními nemocemi tzv. konflikty sousta, tedy nepřijetí určité situace doprovázené vnitřním hněvem. V hojivých fázích těchto konfliktů probíhají záněty a průjmy. Crohnova choroba je ale v něčem odlišná od jednorázových průjmovitých onemocnění – je to projev opakovaných hojivých fází mnoha takových konfliktů, ty nejsou plně doléčeny a přecházejí v další konflikty podobného charakteru. U tohoto mladého muže se série vnitřních konfliktů odvíjela od problematického vztahu mezi jeho rodiči, který byl plný útoků především ze strany matky. Dospívající mladík se s těmito situacemi, které měl dennodenně před očima, nedokázal smířit. Situace pokračovala i po rozvodu rodičů, kdy zůstal bydlet s matkou a byl svědkem dalších a dalších výpadů proti otci.
A jak je na tom dnes? Cítí se velmi dobře a užívá si život.
Udělal totiž jeden zásadní krok k vyléčení – změnu. A to nejenom vnitřní, která zahrnovala změnu stravy a životního rytmu, ale především zásadní změnu vnějšího charakteru – přestěhoval se do jiného města, dokončil školu, našel si nové zaměstnání, nové přátele, nové zájmy a koníčky.

Že těžká onemocnění vedou zcela přirozeně člověka ke změně, na tom se asi shodneme. Je ale otázkou, do jaké míry stačí vnitřní práce (o které jsem psala v článku o Polovičatosti a odevzdání se) a kdy je nutné udělat zásadní změnu i ve vnějším životě.

Z pohledu terapie těchto konfliktů se samotná vnitřní práce velmi dobře uplatní u případů, kdy je spouštěčem nemoci ukončený konflikt. Situace, která proběhla, ale neopakuje se.
Příklady ukončeného konfliktu:
• propuštění ze zaměstnání
• smrt někoho blízkého
• odchod partnera
• nevěra
• krach podnikání
• nechutná hádka, zrada
• vykradení domu …

Netvrdím, že je úplně snadné tyto situace plně přijmout a uvolnit, ale není to zdaleka tak problematické jako u situací, které stále probíhají a člověka opakovaně vtahují do konfliktů, čímž mu v podstatě blokují přechod do hojivé fáze.
Příklady probíhajícího konfliktu:
• žena, kterou psychicky týrá a ponižuje manžel a zadupává tím její sebeúctu
• muž, který je nucen dělat v zaměstnání určité neetické kroky a pohrdá proto sám sebou
• žena, která je plně pod kontrolou a věčnou kritikou své despotické matky
• majitel neprosperující firmy, který v podstatě neustále bojuje „o přežití“

V případech aktivně probíhajících konfliktů je na zvážení, zda má člověk tak silné vědomí, aby tyto situace dokázal nadále prožívat, aniž by v něm spouštěly jeho vnitřní konflikty. Za normálních okolností jsou tyto situace svým způsobem skvělými výukovými lekcemi, na kterých může člověk určitou dobu pracovat, zvažovat je, čekat až dozrají k řešení. Pokud ale člověk vážně onemocní, začíná hrát hru o čas a o energii k léčení. Pak stojí před dilematem zásadního kroku – odejít od partnera, dát výpověď v zaměstnání, omezit vztah s rodiči, ukončit podnikání atd. Některé změny bolí, ale jsou často jedinou šancí, jak nastavit podmínky k léčení.

I pro zdravého člověka bývá obtížné udělat ve svém životě náhlou změnu – o přijetí změn jsem psala v tomto článku. Pro těžce nemocného je to složitější v tom, že ho sdělení diagnózy vytrhne ze zóny bezpečí a hledá potom ve svém životě bezpečí v podobě pevných záchytných bodů, o něž by se mohl opřít – byť to mohou být přesně ty okolnosti, které stály u zrodu jeho nemoci. Navíc každá změna vyžaduje investici životní energie a právě té mají nemocní lidé zoufalý nedostatek. Na druhou stranu pro některé lidi bývá sdělení těžké diagnózy onou poslední kapkou, která je přiměje rázný krok udělat.

Jak je možné poznat, zda člověk situaci zpracoval do té míry, že v něm již neprobouzí vnitřní reakci, že ho tzv. nechává v klidu? Jednoduše. Stačí zavřít oči, chvilku volně dýchat a potom si tuto situaci představit. Živě si prožít situaci, kdy zmíněná žena přichází domů a čeká ji tam její „tyran“, nebo kdy muž přichází do práce a dělá přesně tu činnost, která mu tolik vadí, kdy za další ženou přijde její matka a kontroluje její byt, kdy muži přicházejí další neproplacené faktury a účet zeje prázdnotou… Pokud při těchto představách začne reagovat tělo určitým tlakem, sevřením, pláčem či napětím, pokud se začne probouzet strach, hněv, lítost či další emoce, určitě není člověk schopen tyto stavy reálně prožívat bez vnitřní reakce, a měl by se začít ptát, jakou formou se jich může vyvarovat.

Co z toho vyplývá? To, že by nemocní lidé měli být podporování, pokud začínají změny vpouštět do života. Od těch nejjednodušších, jako je změna stravy, životního režimu, pohybu, přes respektování jejich rozhodnutí, do čeho chtějí a do čeho nechtějí dávat svůj čas a energii, po změny vidění světa, rozvoj spirituality atd. A také v tom, když cítí, že musí rázně rozkopnout to, co je nejvíc trápilo a ubíralo jim energii. Aby si mohli dovolit udělat „sebezáchovné“ rozhodnutí beze strachu, bez výčitek a pocitů viny. Vlastně se tím v závěru vracím k tomu, o čem jsem nedávno psala v textu o umírání naděje – k myšlence, že by bylo velmi přínosné, kdyby i lékaři vítali a podporovali každou životní změnu, pro kterou se rozhodnou jejich pacienti.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *