O odpoutání

Probudila jsem se dnes ráno s jiskřivým pocitem, že je celý svět v pořádku. Že je všechno přesně takové, jaké to má být. Dokonalé, přestože optikou mysli nedokonalé. Že není třeba už na nic čekat a plně si to užívat. Že jsem tu na všech úrovních doma. Doma ve svém těle, které tu se mnou žije už padesát let, nosí pár kilo navíc a dnes mu z jakéhosi neznámého důvodu slzí pravé oko. Doma v pokoji, kde se na zdi vine prasklina, na okně se třpytí usazený pyl a pod sedačkou se válí chuchvalec kočičích chlupů. Doma v tomto městě, doma v naší republice, doma na planetě Zemi. S vědomím toho, že jsem doma i na okolních planetách i v celém nekonečném vesmíru. To celé se zkoncentrovalo do jediného slova – Odpoutání.

S hrnkem voňavé kávy jsem si začala listovat Genovými klíči* a hledala jsem tam toto slovo. Našla jsem ho u Genového klíče 42. Ten sice není součástí mého hologenetického profilu, ale podle Integrálního Human designu to moje téma je – souvisí se životní energií, jejím prouděním a otevřeností životu.

Je to nádherný text, který bude zřejmě rezonovat s každým. Můžete ho procítit aspoň v této stručné formě … mnohem hlubší vhled samozřejmě najdete v originálním znění v knížce.

Stínovou frekvencí GK 42 je Očekávání. Většina lidí stále čeká ve stanici Očekávání. Sníme sen, že v budoucnosti bude lépe. Čekáme na ten velký den v budoucnosti, kdy bude všechno podle našich představ. Jen pár věcí vyřešíme a pak už budeme úplně šťastní. A tak stále své štěstí odkládáme, dokud nezestárneme. Pokud upřímně prohlédneme marnost vlastního očekávání, objevíme tajemství lidského štěstí. Stín 42 nás programuje k neustálému očekávání – na něm není nic špatného, záleží ale na našem přístupu a reakci na něj. Očekávání je měřítkem toho, jak hodně důvěřujeme životu. Kdykoliv se ztotožníme s očekáváním, nastavíme se předem na zklamání. Na úrovni daru jsme schopni očekávat bez připoutání s uvědoměním, že jsme součástí většího cyklu a že události do tohoto širšího obrazu zapadají. Očekávání a následné zklamání nás ovládají jen tehdy, kdy se naše vidění zúží pouze na událost, kterou jsme pohlceni, bez širšího obrazu. Na stínové úrovni nás očekávání vede k tomu, že svůj život dělíme na úspěchy a selhání. Očekávání nám brání žít v přítomném okamžiku. Programuje naše vidění a spoluvytváření naší reality. Konkrétně se projevuje jako lpění, nebo jako nedůslednost.

Pod vlivem lpění člověk není schopen nechat věci plynout a neustále lpí na svém životě. Není schopen nechat věci ze života odejít a nejraději by byl, aby stále bylo vše tak, jak to je nyní. Má hluboký strach ze změny. Všechno ale musí v životě skončit, aby se poté mohlo narodit něco nového. Čím víc člověk na něčem lpí, tím více chřadne. Pokud nepustíme do života změnu a nepřipustíme, aby věci přirozeně odešly, znemožňujeme životu, aby se obnovoval, což vysává naši energii a vitalitu.
Pod vlivem nedůslednosti člověk nedokáže nic v životě dokončit. Snaží se vyhnout zklamání tím, že se k ničemu nezavazuje. Přechází od jedné věci ke druhé, aniž by nechal doběhnout přirozené cykly. Tak zůstává uvězněn ve stále stejném vzorci. Tím, že naruší cyklus před přirozeným dokončením, musí tentýž cyklus začít znovu, i když v pozměněné podobě. To vede k problémům ve vztazích, ve finanční situaci apod. Tito lidé jsou obětí svých očekávání, ať pozitivních nebo negativních.

Na frekvenci daru nacházíme Odpoutání. Odpoutání neznamená nic necítit. Naopak, pokud nedovolíme našemu Očekávání, aby omezovalo prožívání události, kterou právě procházíme, procítíme ji mnohem intenzivněji. Potom si i zkušenost, jakou je zklamání, můžeme vychutnat. Skutečné Odpoutání se nedá docílit vůlí nebo kázní. Snaha o Odpoutání vede naopak k ještě většímu připoutání. Skutečné Odpoutání vyžaduje plně se podvolit každému pocitu a přijmout ho. Odpoutání vyžaduje lásku a důvěru v život. Znamená přestat být obětí svých Očekávání a vědomě s nimi pracovat. Odpoutání přichází přirozeně se vzrůstající důvěrou v život a v přirozený běh událostí. Tento dar vnímá život jako tkanivo příběhů propojených mezi sebou. Z jeho perspektivny vnímáme život jako knihu, ve které jsme hlavním hrdinou a současně tím, kdo ji se zaujetím čte a je pohroužen do jejího příběhu, ale neztrácí se v jejích detailech a slovech. Tento dar nám umožňuje vidět v našem příběhu i místa, nad kterými si ještě přejeme mít plnou kontrolu. Zjistíme, že tam, kde se nedokážeme oprostit od svých Očekávání, jsme staženi do víru sebelítosti, viny a výčitek. S Odpoutáním přichází pochopení, uzdravení a skutečná svoboda. S Darem Odpoutání objevíme smíření se svým lidstvím, obyčejností života i smrtelností. Potom dokážeme život ocenit všemi svými smysly. Odpoutávání představuje vzdávání se kontroly nad svým životem – fyzické, mentální i emoční. Vše přijímáme takové, jaké je, a život se stává jednodušším.

Na frekvenci siddhi, která je světlem budoucích úrovní vědomí, se nachází téma Oslava. Týká se překročení smrti, iluze smrtelnosti. Při explozi tohoto siddhi se pozorované stává pozorovaným a zbývá tu stav Oslavy. Ten, kdo v nitru vstoupí dostatečně hluboko do brány smrti, objeví skutečnou povahu existence a tato pravda zničí každý aspekt ztotožnění s tím, kdo je. Nacházíme se v procesu stálého umírání, z tohoto pohledu nejsme vlastně vůbec naživu, jsme jen průchodem, ve kterém se hmota neustále přeměňuje na energii. Tento pohyb života, který vlastně ani není pohybem, je zvukem Oslavy. Nevíme, zda se něco rodí nebo umírá, je to nekonečné pulsování a smích nad bezvýznamností toho všeho. Ve stadiu siddhi přichází uvědomění, že dosud jsme jen spali. Že proces Odpoutávání byl jen iluzí. Přetože jsme si mysleli, že děláme pokroky a vyvíjíme se, naše vědomí si jen hrálo “na důležitost, na hledače, na hrdinu v dramatu života” – ale stále jsme jen spali. Toto siddhi se dá přirovnat k okamžiku, kdy někomu dojde pointa vtipu. Celé jeho vyprávění bylo jen předehrou ke konečnému vhledu. Pak už se můžeme jenom smát, protože jsme svým způsobem dovolili sami sobě, abychom se nechali napálit. Ti, kdo jsou prostoupení tímto siddhi, jsou plni smíchu a přejí si ho sdílet. Je to nepřetržitá Oslava života a smrti. Tento stav se nedá docílit nijakými praktikami, prostě se stane a dá se dělat jediné – oslavovat.

*Richard Rudd: Genové klíče (v překladu Markéty Doubravské)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *