Tam, kde umírá naděje

Často se mi stává, že klienti přicházejí v určitých vlnách s podobnými tématy. Bývá to pro mě impuls k tomu, abych si určité věci uvědomila a poskládala sama v sobě. Uprostřed jedné takové vlny se teď pohybuji a přináší mi dosti smutné poznání – že Naděje umírá tam, kde by se měla rodit a kde by o ni mělo být pečováno. Místo toho je tu zabíjena, sotva se odváží vykouknout na svět. Oním místem je jedno onkologické pracoviště a příběhy o umírání Naděje se mnou sdílelo několik pacientek, které se tu léčí.

Asi je to jen moje utopická představa, že lékař a pacient budou vizi v uzdravení naplňovat společně, tudíž že se budou jejich snahy doplňovat a že budou vzájemně respektováni. Z příběhů mých klientek vyplývá však opakovaná zkušenost, že od nich je očekáváno plné respektování všeho, co lékaři navrhnou, na druhou stranu je každý jejich návrh na osobní přístup k léčbě smeten formou zastrašování nebo zesměšnění. Odbornou stránku lékařské práce tím vůbec nesnižuji a ani nezpochybňuji snahu lékařů vyléčit své pacienty. Jen mi tu velmi chybí rozměr rovného vztahu.

Vážná nemoc by měla být pro člověka vždy určitým zastavením, kdy si uvědomí, co v jeho životě nebylo do té doby úplně v pořádku, a nastoupí cestu změny. Pro většinu lidí je to nejdříve na základní hmotné úrovni, tedy přehodnocují způsob svého stravování a životního stylu.
U části z nich dochází k pochopení a změnám i na úrovni jejich myšlenek, emocí, vztahů.
U dalších se rozvíjí spirituální složka osobnosti, začínají meditovat nebo nacházet svoji osobní cestu k Bohu…
To vše by měli lékaři vítat s otevřenou náručí, protože právě odtud vyrůstá Naděje na trvalé uzdravení. Jenom ve chvíli, kdy se pacient přestane cítit jako oběť nemoci a následně medicínského systému a začne se na léčbě spolupodílet, se přestávají léčit pouhé symptomy a léčba vychází zevnitř. Nic nedokáže zvrátit vývoj tolik, jako když pacient přesměruje svoji pozorností od problému k řešení.
A realita? Jen pár příkladů z poslední doby:

Pacientka, která se po operaci prsu ptá lékaře, jaký typ nádoru to přesně byl, se dočká velmi neurvalé odpovědi: To vás vůbec nemusí zajímat.
Pacientka, které dlouhá léta doporučují kvůli genetické predispozici amputaci obou prsů, což ona odmítá, ale pravidelně dochází na kontroly, po objevení malého nádorku (jehož původ jsme nalezly v přesně daném prožitém konfliktu, ne v genetice), uslyší větu s velmi vítězným podtónem: No vidíte, že vám to tam vyrostlo.
Pacient, který začíná konzumovat větší množství syrové stravy, slyší mírně pohrdavý názor: Vy si snad myslíte, že vás mrkvička může vyléčit?
Pacientka, která žádá měsíční odklad léčby s tím, že bude intenzivně pracovat sama, uslyší: Vy nebudete pracovat, vy budete jen ztrácet čas a rozleze se vám to všude.
Pacientka, která se pozastavuje nad tím, že oproti původnímu léčebnému plánu jsou navyšovány chemoterapie, přidáno ozařování a hormonální léčba, je udivena odpovědí: Kdybychom lidem sdělili na začátku vše, co je čeká, tak by mohli léčbu odmítnout.
Pacientka – sama velmi úspěšná lékařka, hodnotí přístup onkologů jako systém, kde se člověk stává číslem… Na její návrh, aby byla pacientkám nabízena k chemoterapii jedna konkrétní metoda detoxikace pro zvládání nežádoucích účinků, se kterou má ona velmi dobré zkušenosti, se dočkala jen despektu a nezájmu.

Už několikrát jsem tu psala, že svým klientům nerozmlouvám žádný způsob léčby, pro který se rozhodnou, že nevystupuji proti lékařům a klasické medicíně. Snažíme se rozklíčovat a zpracovat příčinu a nastavit, čím může klient sám přispět k léčení (psala jsem o tom tady). Každého potom podporuji v jeho cestě.
Jeden z mých prvních klientů, pán s nádorem prostaty (mimochodem po zpracování příčiny podstoupil klasickou operaci), mi po nějaké době telefonoval a řekl větu, kterou si budu pamatovat napořád: Vy jste mi nejvíc pomohla tím, že jste mi dodala Naději. Snažím se o to od té doby u každé terapie… a je mi pak líto, když je tato pracně budovaná Naděje několika větami pošlapána, kdy převezme nadvládu Strach a Bezmoc. Kdy se člověk, který se rozhodl převzít za sebe podstatnou část zodpovědnosti, stává rutinním biologickým vzorkem v chemické mašinérii.

Velmi si vážím všech onkologických pacientů, kteří tento nátlak ustojí a nevzdávají se.
Velmi si vážím všech lékařů, kteří jednají se svými pacienty s respektem.
Ještě víc si vážím těch lékařů, kteří se nebojí vylézt za mantinely klasické medicíny a zapojují do své praxe i další účinné metody – ty, o kterých se sami přesvědčili, že fungujíl.

Sama v sobě nesu už spoustu let Naději, že dojde ke sblížení a prolnutí metod klasické a tzv. alternativní medicíny.
Že se spolupráce, kterou jsem s několika lékaři navázala, stane normou.
Že do nemocnic půjdou lidé beze strachu, s vírou, že jim tu bude pomoženo.
Jsou ale dny a situace, kdy musím v sobě tuto Naději hodně hýčkat, aby nezemřela…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *