Jak mluví němé tváře

Když jsem psala článek o veterinární psychosomatice, zmiňovala jsem jako důležitou součást léčby komunikaci. Povídat si se svým zvířecím kamarádem, vysvětlovat mu situaci, která se stala příčinou nemoci, přepisovat ji spolu s ním. Schopnost komunikovat se zvířaty není vůbec nic nadpřirozeného, má ji každý z nás – a každý, kdo žije s nějakým zvířátkem, má ho rád a respektuje jeho osobnost, si s ním určitě povídá. Tedy mluví k němu i naslouchá odpovědím. To, do jaké míry tato komunikace funguje, nastavujeme my lidé, důvěrou a otevřeností svého vědomí.

U nás doma je zvykem, že při příchodu domů pozdravíme kromě lidských členů rodiny i oba kocoury, že s nimi rozprávíme a komentujeme život. Zdravíme známé psy z ulice a vlídně pohovoříme s každou kočkou, kterou potkáme. Mám v jedné zahradě, kolem které chodívám, oblíbeného huskyho jménem Vilík. Když jsem ho onehdy drbala přes plot mezi ušima a říkala mu jaký je fešák a jaké má krásné modré oči, ozval se kdesi za stromem jeho majitel se slovy: To mu říkejte, on má moc rád, když ho lidé chválí, je to takový náš ješita. Vilda měl radost, pán měl radost a já také – krásné vteřinové propojení mezi námi.

Jsou lidé, kteří se komunikaci se zvířaty věnují i profesionálně. Jejich práce je založená na lásce a hluboké úctě ke všem živým tvorům. Ukazují nám, do jaké hloubky se naše společná řeč může rozvinout.
Pro inspiraci nabízím jeden nádherný příběh (dají se zapnout slovenské titulky):

A pokud vás tato tématika zajímá, můžete shlédnou rozhovor
se skvělou zvířecí komunikátorkou Wynter Worsthorne.
Její workshopy, meditace a další najdete na tomto odkaze u Krásné čarodějky.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *