Jak umírají sny

Jela jsem včera tramvají a při cestě dlouhou brněnskou ulicí, která nepatří zrovna k výstavním částem města. jsem bez hlubších myšlenek hleděla z okna. A můj zrak se postupně potkával s oprýskanými cedulemi, prázdnými zaprášenými výlohami a zbytky těžko identifikovatelných předmětů za nimi. Manikúra-pedikúra, Kameny a minerály, Pekařství, Spodní prádlo, Dobrá káva na špatné adrese, Kadeřnictví, Kávovary, Móda pro všechny, Večerka. A já za těmi výlohami uviděla sny, které zemřely. Plány a vize, příběhy začátků, naděje a víra v úspěch tu ležely v chuchvalcích prachu a pavučin. Sny, které vzlétly na vlně naděje k oblakům, spadly pod tíhou všednosti, starostí, problémů, nezaplacených účtů a neprodaného zboží jako prasklý nafukovací balónek na špinavou zem.

Psala jsem v článku o Kompromisech o tom, jak vysoké frekvence mají lidské sny. Především ty dětské. A že kdybychom se jich nevzdávali, přivedly by nás v životě na místo, kde můžeme vyniknout, k naší předurčenosti.

Sny ale potřebují i něco dalšího. Potřebují péči, stálé vyživování. Udržování vize. A víte, co nejvíce pomůže k uskutečnění našeho snu? Když máme v životě někoho, kdo v náš sen věří stejně jako my, kdo o náš sen pečuje s námi. Kdo v něj věří i ve chvíli, kdy my věřit přestáváme. Říká se, že to mnohem častěji dělají ženy pro své muže než naopak, a že i proto máme v lidské historii mnohem víc mužských „velikánů“, než těch ženských. Naplnili své sny.

Vyskočil na mě minulý týden titulek jedné zprávy: Chlapec utekl z domu a vyrazil do vzdálené vysněné Zoo. Bylo zavřeno.
Píše se tu o desetiletém gruzínském chlapci, který miloval zvířata a měl veliký sen, navštívit zoologickou zahradu v Tbilisi. Jeho touha byla tak veliká, že utekl z domu, urazil 130 kilometrů – a na místě zjistil, že je ten den zavřeno. Příběh má happy end, chlapec byl vrácen k rodičům a vedení zoo ho druhý den za jeho lásku ke zvířatům odměnilo celodenní prohlídkou s krmením zvířat, v doprovodu ředitele.

Pokud v tuto chvíli i chlapcovi rodiče zareagovali podporou a porozuměním, byl sen natolik posílen, že jeho frekvence povede chlapce dál. Třeba bude za pár let ředitelem zoo, nebo bude točit filmy o zvířatech, nebo se stane ochráncem přírody nebo veterinářem…Pokud byl chlapec doma naopak potrestán nebo zesměšněn, jeho sen začal v tu chvíli umírat.
Věřím v první možnost, protože věřím ve sny.

A víte, jak se můžete se svým snem spojit?
Zkuste přiložit ruku na střed své hrudi, tam sídlí odvaha a naše nejhlubší pravda… a položte tam otázku. Po čem mé srdce opravdu touží? A vnímejte proud myšlenek a obrazů.