Jak nás léčí Vnitřní dítě

Zkuste si připomenout určitou situaci ve svém životě. Situaci, která se tak úplně nepovedla. Konfrontace s partnerem, výtka nadřízeného, neporozumění s dětmi či rodiči nebo jen špatný pocit ze sebe… třeba i maličkost jako kritická poznámka zaměřená na vaše schopnosti nebo na váš vzhled. Nějakým způsobem v tu chvíli zareagujete na základě podnětu vaší mysli a emocí. Tím by se měla situace ukončit. Ale vy se nadále cítíte „prachbídně“ a „pod psa“ a vlastně stále hůř. Nikdo vás nechápe, nikdo se vás nezastane, jste na všechno sami a vůbec tu nechcete být. Právě v tuto chvíli se dostalo ke slovu vaše Vnitřní dítě.

Pojem Vnitřní dítě asi už každý někdy slyšel, používá se v mnoha psychologických i spirituálních směrech. Je to vlastně archiv všech vědomých i podvědomých vzpomínek z našeho dětství. Toho, co se stalo, ale i doprovodných smyslových vjemů (vzpomenete si, jak voněla babiččina skříň, dědova dílna, strašidelný sklep či půda, jakou vůni měly prázdniny a jakou Vánoce?), především ale všech pocitů, které jsme jako děti zažívali. A to pocitů zabarvených dětskou optikou vnímání. Nemá tedy moc smysl pátrat po tom, zda určitá situace v našem raném dětství byla, či nebyla objektivně pravdivá – pro nás to v tu chvíli pravda byla a tak se do našeho archivu uložila. Tento přeplněný vzpomínkový archiv je plně přístupný naší emoční mysli a ta v něm ve chvílích, kdy zažíváme nějakou emočně vypjatou situaci, neomylně zaloví – jako stará brýlatá knihovnice, která tu pracuje už desítky let a zná přesný obsah i těch úplně zastrčených regálů.

To, jak se cítime v jednotlivých obdobích našeho dětství, předprogramovává určité projevy dospělé osobnosti. Pocity z prvního sedmiletí určují, jak se budeme cítit při svém pobytu na planetě Zemi. Jestli nám tu bude bezpečně, nebo se budeme před životem chránit, jestli budeme svobodní, nebo příliš spoutaní do určitých hranic, jestli bude náš život dobrodružství, nebo nuda a rutina, jestli budeme mít pocit sounáležitosti s druhými, nebo budeme osamělí, jestli budeme ukotveni na Zemi nebo budeme stavět vzdušné zámky atd. Druhé sedmiletí ovlivňuje naše emoční projevy a třetí sedmiletí mentální vzorce.

Vnitřní dítě se v nás dospělých umí projevovat dvojím způsobem.
Jako zdravé a milované nebo jako zraněné.
Ke zdravým projevům Vnitřního dítěte patří například:
• radost, spontaneita, kreativita
• okouzlení, fascinace, odvaha
• důvěra v život a plynutí v jeho proudu
• chuť učit se a poznávat nové věci, projevovat své dary a talenty
• propojenost s přírodou

Když se v nás projeví Vnitřní dítě zraněné, cítíme se:
• osamělí, opuštění, nepochopení, bezmocní
• vnitřně prázdní a beze smyslu
• odpojení od sebe i od ostatních lidí..
• motivovaní nezdravou potřebou bezpečí a ochrany
• uvěznění ve strachu z nejistot, změn, ze selhání
• zakletí do perfekcionismu a snahy o dokonalost
• závislí (na určitých látkách, na lidech, věcech, aktivitách, na souhlasu…)

Existuje více přístupů k uzdravování Vnitřního dítěte. Mně z nich asi nejvíce oslovil ten, který pracuje na obnovení vztahu mezi Vnitřním dítětem a zdravým Vnitřním dospělým.
Je pozvolný a nenásilný, neděje se při něm nic příliš dramatického, ale je i přesto velmi účinný. Kromě případů, kdy došlo v dětství k nějakému opravdu závažnému traumatu (tady doporučuji odbornou pomoc), s ním může pracovat úplně každý.

Jak na to? Ve chvíli, kdy si všimnete některého z projevů zraněného dítěte, zeptejte se sami sebe, kdy v dětství jste se přesně takto cítili… a když se vám situace vybaví, vzpomeňte si, jaké to bylo, pojmenujte tyto pocity i to, co vám nejvíc chybělo. A začněte z pozice moudrého dospělého s tímto dítětem komunikovat. Neprojevujte se kriticky nebo autoritativně, ale jako chápající a podporující ochránce. Uklidněte dítě a když se vrátíte zpátky k sobě, zjistíte, že jste se uklidnili i vy sami. Že je vám se sebou lépe.
A pak zapojte všímavost a začněte se svým dítětem žít. Můžete mu dát jméno – zřejmě bude znít tak, jak vás v dětství oslovoval někdo blízký. A ve chvíli, kdy si všimnete nějakého svého pocitu nebo emoce, podívejte se i na pocity a emoce svého dítěte. Bude vám na to stačit pár vteřin. Sledujte takto samozřejmě i pocity pozitivní … když se radujete – co na to vaše dítě?, když jste smutní – co na to vaše dítě?, když se na něco těšíte – co na to vaše dítě? A pokud budete v nepohodě, má v tu chvíli prioritu dítě – tedy nejdříve uklidnit dítě a pak sebe (což většinou už nebude potřeba, protože klid nastane po uklidnění dítěte samovolně). Možná už po pár dnech či týdnech zjistíte, že je vám uvnitř jinak… za vyzkoušení to určitě stojí.

Mám tento proces vyzkoušený i sama na sobě. Mé dítě nemělo nikdy větší problém s bezpečím nebo svobodou. Připadalo si však často velmi osamělé a unikalo do vnitřních světů, což je mé celoživotní téma. Překvapil mě ale další projev zraněného dítěte, který jsem objevila, a to absolutní nuda a prázdnota, pocit, že život nepřináší nic, co by tuto prázdnotu zaplnilo a dalo životu smysl. A když jsem o tom tak přemýšlela, tak to zabarvovalo moje dětství skoro stejně intenzivně jako osamělost. Začala jsem této části dávat pozornost a dost silně se začalo něco uvnitř mě měnit. Jedním z impulsů, který z toho vzešel, je i tento blog, psaní a hra se slovy a obrázky.

Pokud s vámi toto téma rezonuje a chtěli byste se do něj ponořit hlouběji,
zvu vás na seminář Vnitřní dítě – náš průvodce v léčení pocitů osamělosti a nelásky.


Zdroje:

Erika J. Chopich, Margaret Paul: Uzdravení vaší osamělosti
John Bradshaw: Návrat domů
Eric Berne: Jak si lidé hrají
Richard Rudd: Genové klíče (v překladu Markéty Doubravské)

Anatolij Někrasov: Na vlně života

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *