Padesátka

Nechala jsem ji přijít tiše, jako správný introvert, bez hlučných oslav a velikých gest. S tímto textem jsem chvíli čekala, až se její energie usadí a bude naplno moje. Tedy nejen taková, jakou jsem ji čekala, ale taková, jaká opravdu je. Protože v očekávání byla radost a těšení se, aniž jsem věděla přesně proč, přičemž z pohledu svého mladšího Já by se těšení na padesátku mohlo zdát jako čirý masochismus. Tak jsem byla zvědavá, jaké to bude… A zkusím to, na introverta možná až dost otevřeně, sdílet.

Jenom párkrát v životě se mi stalo, že jsem dostala zcela zřetelné poselství vyřčené hlasem vycházejícím odněkud z hlubin sebe. Je to něco jiného než běžné intuitivní informace, které přilétnou do hlavy a zase zmizí. Tyto zůstávají. Naposled to bylo pár dní před koncem prosince, byla to dvě slova vztahující se k letošnímu roku a k mému narozeninovému období. Nechám si je pro sebe, nejsou teď tolik důležitá. Cítila jsem z nich ale předzvěst změny, posunu, rozpuštění něčeho, co se se mnou těch padesát let táhlo jako mlhavá síť. Jenom jsem si v duchu řekla „to snad není možné“. A čekala jsem, co to vlastně bude znamenat.

Mám trochu problém s tím, že se odjakživa cítím věkově v neurčitosti. Mám dny, kdy si připadám jak čerstvá dvacítka, a jiné, kdy žiji s pocitem, že už jsem na Zemi zažila úplně vše a je mi dobrých tři sta let. A třeba ano, to i to. Co my jen víme, jak to s tím časem vlastně je. Zakoncentrovat se z tohoto bezčasí na určité přesné číslo mi prostě moc nejde. Zjevně se to někdy nedaří ani okolí, protože i teď občas slýchám oslovení Slečno. Takže jsem ani o energii padesátky neměla žádné představy. Snad jen to, že mi velmi silně zarezonoval článek o padesátce v životě ženy, na který jsem narazila před pár lety. Mluvil o tom, že padesátka je vlastně nula. Druhé narození, které je oproti tomu prvnímu velmi povýšené o přenos moudrosti. Přináší možnost udělat čáru či reset a začít znovu, od začátku. Tak trochu jako Bastien, když drží na dlani jediné zrnko písku a může z něho stvořit novou říši Fantazie.

Opět musím poděkovat Genovým klíčům, které mi aspoň jistou úroveň moudrosti přinesly. Umožnily mi poznat, co se uvnitř mě děje a proč, pochopit své vnitřní procesy a pohnutky, přijmout je a konečně navázat zdravý vztah se sebou. Že to ale trvalo… Díky nim jsem si i ujasnila, co mě v životě nejvíc dostávalo do emočních propadů. Už před Genovými klíčemi jsem věděla, že to byl odmalička pocit absolutní osamělosti – zřejmě jsem se s ní už narodila a vlastně v žádném životním období se mi ji nepodařilo odložit. Nevím, jestli to bude někdy jinak. Ale Genové klíče mi hezky pojmenovaly i další témata, se kterými si snad postupně poradím. Třeba uzamykání věcí do sebe, motivace pocitem bezpečí, nechuť jít do konfliktů, zbytečné zesložiťování a dělání si starostí, nerespektování vnitřního hlasu, zamrznutí … a nejvíc se všeho nedostatek radosti. Mám z prvního sedmiletí, které hodně předprogramovává náš postoj k životu a k žití, vtisk tématu Vážnost/Radost, a vzhledem k tomu, že jsem nebyla takové to radostné, bezstarostné, rozjásané dítě, je zřejmé, že jsem si radost dost slušně uzamkla. Takže bych si do svého druhého života mohla dát jako hlavní motiv Radost – hledat radost, prožívat radost, víc se smát. Být vděčná za život v tomto těle, na této planetě a víc si ho užívat. Tím si odemknu i ledacos dalšího.

Když jsem se ten den probudila, bylo vše navenek stejné. Neobjevil se žádný šedivý vlas ani vráska ve tváři, nic mě nebolelo, uvnitř stále svoboda a neohraničenost, chuť i nadále si obléct cokoliv, co vybere nálada, a dělat to, co se mi bude chtít… Tak co bylo jinak? Vybavila se mi intenzivní vzpomínka. Vzpomínka na jeden z nejsilnějších okamžiků v mém dosavadním životě, jímž byla návštěva chrámu Sandžúsangendó v Kjótu, postaveného ve 12. století. Stojí tu v nekonečných řadách tisíc zlatých soch tisíciruké Bohyně Kannon. Japonská Kannon je – stejně jako čínská Kuan Yin – bytost žijící jako Bódhisattva, ztělesňující lásku, soucit a milosrdenství ke všemu živému. Každá socha má jinou tvář, což symbolizuje mnohotvárnost světa. Říká se, že každý tu najde tvář podobnou té své, a vidí potom v Kannon sám sebe jako v zrcadle. V samotném středu je usazena více než třímetrová socha Bohyně milosrdenství. Stála jsem před ní a ona byla náhle živá, její energie mě zasáhla tak, že mi tekly slzy a zažívala jsem stav, kterému by se dalo říkat Milost. Těžko ho popsat. Možná jako absolutní láskyplné přijetí, zevnitř i zvenku. Plně vše přijímat a cítit plné přijetí. Stav, kdy není nic, co by mělo být jinak, než je. Stav, kdy je všechno a současně není nic.

A tenhle stav se ke mně pojednou vrátil, v jemnější podobě. Jakoby začal jemně problikávat zevnitř. Jakoby zmizel veškerý tlak a vše na světě bylo správně. Jakoby se mohly všechny dveře, na které pomyslím, samy otevřít. Jakoby v mrazu začaly rozkvétat květiny. Jako kdybych přestala jít za něčím do budoucna, ale jen stála pevně na místě a budoucnost přicházela ke mně. Zvláštní pocit. Nevím, co všechno přinesou další dny a roky, ale ve chvíli druhého narození začaly přicházet na této krásné laskavé vlně.

Seděla jsem pak zachumlaná v županu, s hrnkem horké voňavé černočerné kávy v dlaních a nechala jsem plynout myšlenky. Točily se kolem Příběhů. Příběhů mých, které jsem žila a žiji, a jejich návaznosti na pradávné příběhy, které ve mně ožívají a pokračují. K nim zvláštně zapadají příběhy, které se mnou sdílejí ostatní lidé. A všechny tyto naše osobní příběhy tvoří v součtu nádherný příběh Lidství. O příbězích a o naslouchání už jsem psala tady – a představa, že bych se mohla postupně stát „pavoučnicí Arachné“ a v roli kosmického knihovníka spřádat a rozplétat příběhy, je tak lákavá, že si klidně umím představit, že tím vyplním svůj druhý život. A za padesát let začnu třetí, zase od nuly…

Pár dní jsem čekala. Jako vnitřní špeh jsem sledovala, jestli padesátka nepřinesla i jiné pocity. Lítost z rychle uběhlých let a z toho, co už nebude, strach z budoucnosti, potřebu něco si dokázat nebo rychle dohonit… Nic z toho se ale neobjevilo. Snad jen vnitřní jistota, že teď už konečně může být i to, co doteď být nemohlo. A že věk a čas jsou poněkud iluzivní koncepty.

Když si to tak po sobě čtu, musím se usmívat – vlastně je to dokonalý příklad toho, jak prožívá sám sebe introvert. Důležité je to, co se děje uvnitř. Extrovert by vám místo toho napsal, do čeho se po padesátce pustí, co chce vidět, zkusit, udělat. Ne že bych v tomto směru neměla žádné plány či vize, ale nic z toho není tak důležité jako pocit, který z toho budu mít.

A nakonec jedna, co se mi moc líbí… také o příbězích a o tom, že vlastně nevíme, jak to s tím časem je…