Když mraky hovoří

Ve chvíli, kdy připustíme, že veškerá realita okolo nás je živá a s námi propojená, začne s námi komunikovat. Náhle začíná mít význam vše, co se nám děje, co pozorujeme, co slyšíme, a nahodilý chaos se mění ve smysluplný svět znamení a synchronicit. Každý si vytváříme odlišnou rovinu komunikace se světem, neexistuje k ní návod nebo manuál. Ke mně hodně promlouvají čísla třeba na SPZ projíždějících aut, ale hodně také příroda. Nalezení bílého pírka je jednoznačným potvrzením správného směru a uklidněním netrpělivé mysli, která by ráda získala jistoty… Dost často mi přinesou nádherná znamení i mraky na obloze. Podělím se o jeden příběh.

Pobývali jsme letos v létě na jihovýchodní Krétě. V rámci této snové dovolené jsme vyrazili na lodní výlet na Spinalongu, ostrov malomocných. Ne každý si uvědomuje, že malomocenství (tedy lepra) se netýká jenom středověku nebo rozvojových a civilizačně zaostalých zemí, ale také poměrně nedávné historie Evropy. Leprosárium na Spinalonze bylo v provozu v letech 1903–1957, asi 800 lidi tam dožilo. Lidé se tam snažili žít v rámci možností normálním životem, zakládali rodiny, pracovali, obchodovali, ti méně zasažení se starali o ty, kterým již příliš mnoho času nezbývalo, a po jejich úmrtí je pohřbívali do mělkých hrobů, které si nemocní, dokud ještě měli síly, sami vykopali.
Byla tam s námi výborná průvodkyně, která nám velmi živě vyprávěla o životě a reálných příbězích těch, co tu ukončili svoji životní pouť. Možná pod jejím vlivem a také nacítěním místních energií to tam ke mně dost silně mluvilo… útržky příběhů, osudů, pocitů.  A jak jsem si tak bloumala mimo skupinku a přemýšlela nad těmi nebožáky a nad tím, že nad ostrovem ta smrt pořád visí ve vzduchu jako mrak, tak se na nebi opravdu objevil mrak. Jediný za celý den na neposkvrněné zářivě modré obloze, jakou mají snad jen v Řecku. Trup a hlava čarodějnice – nebo smrti – hledí doprava i s detaily obličeje a vyfukuje dým – nebo kdovíco. I její vykotlaný zub je zřetelně rozeznatelný…
A potom jsem tam jenom stála a s tichou modlitbou, přáním věčného pokoje a se slzami v očích jsem cítila, jak se energie uvolňují a nastává tu klid.

 

Další hezká odpověď na jedno vnitřní dilema se mi ukázala v podobě dvojitého srdce – jednoho na nebi a druhého na hladině řeky.

A krásný anděl z okýnka trolejbusu.

3 thoughts on “Když mraky hovoří

  1. Mam nekoho v neby koho moc miluju I tady na zemi jela jsem do londina a pozorovala nebe cele 3 hodini a myslela na nej ukazal mi na neby srdicka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *